Pro časopis Květy odpovídala předsedkyně naší asociace TANTER, Martina Vávrová. Sdílím:

1.     Jak si máme představit tanečně pohybovou terapii?

Tanečně pohybová terapie je psychoterapeutický směr zaměřený na tělo. Pod tancem si můžeme představit jakýkoliv pohyb, který se odehrává mezi terapeutem a klientem a jeho cílem je komunikace či vyjádření sebe sama. Není tedy důležití, jak pohyb vypadá. Je důležité, co pro daného člověka tanec znamená nebo jak se u tance cítí, co prožívá. Taneční terapie patří mezi kreativní terapie a v tanci se využívá tvořivost a vzniká prostor mezi terapeutem a klientem pro nové. Může se projevit třeba jako příběh v tanci, společné tvoření, hra.

Terapie může být individuální nebo skupinová. V případě individuální terapie je možné jít více do hloubky, zaměřit se na konkrétního člověka, kdežto ve skupinové terapii si naopak lidé mohou zažít sami sebe ve vztazích, cítit sounáležitost, když zažívají stejné obtíže, ale jinak. V pohybu tuto sounáležitost mohou lidé zakusit, když sdílí nějaký pohyb či spolu tančí. Na tanec se můžeme dívat jako takový rozhovor beze slov. 

Možná si stále nedovedete představit, jak terapeutické sezení vypadá. Často se začíná společným usazením a povídáním jako u jiné terapie. Poté následuje krátká rozcvička, která vypadá jinak než třeba v tělocviku. Jde o naladění se na tělo a pohyb. Může vypadat jako rozpohybování těla od chodidel, která nás kotví a uzemňují, až po ramena a ruce a postupné propojení celého těla. Následuje kreativní část, ve které je prostor pro tvořivost, sebevyjádření a to vše v bezpečném a nehodnotícím prostoru. Nakonec je často důležitá verbalizace, ve které klient a terapeut hovoří o tom, co se v pohybu odehrálo. Tato poslední část propojuje vše dohromady a tak se i propojuje člověk v jeho celistvosti k propojení myšlení, cítění, těla.

K tanci může hrát hudba, která nás může propojit, pohybujeme se pak ve stejném rytmu. Je možné tančit i bez hudby. Používají se také různé pomůcky, ať už jde o šátky, které mohou propojovat nebo pomoci prožít lehkost, míče třeba i medicinbal, který zase poskytne příležitost pro zažití si své síly. Dále se využívají podložky, deky třeba na zabalení se nebo pro vybudování bezpečného místa, a jiné další tvořivé pomůcky. 

Tanečně pohybová terapie se často zaměňuje s terapeutickým tancem. Terapeutický tanec má často za cíl pomoci uvolnit, povznést, podpořit, lektor však nemusí mít žádné specifické vzdělání. Někdy je součástí terapeutického tance také tvorba vystoupení pro publikum, což u terapie není. Jak tanečně pohybová terapie, tak i terapeutický tanec mají své důležité místo.

Tanečně pohybový terapeut má výcvik, pravidelnou supervizi a celoživotně se vzdělává. V České republice nyní běží 2 výcviky v tanečně pohybové terapii. Asociace Tanter právě o tuto profesi pečuje, mimo jiné nastavuje standardy, sdružuje terapeuty a vytváří podmínky pro rozvoj profese. Pokud by Vás zajímalo více o tanečně pohybové terapii, naleznete nás na Facebooku taneční terapie (Tanter) nebo na stránkách www.tanter.cz

2.     S čím vším může pomoct?

Pohyb a tanec může budovat způsoby komunikace tam, kde slova nestačí nebo není možné je vyslovit. 

Může sloužit k sebepoznání a rozvoji sebe sama, k pochopení svých prožitků, jako způsob sebevyjádření i uvolnění, k posílení sebevědomí, přijetí se s tělem takovým, jaké je.

Taneční terapie je vhodná pro lidi s psychickými obtížemi například při úzkostech, depresích. Využívá se také u lidí s poruchami příjmů potravy, v problematice závislostí nebo pro lidi, co zažili trauma. Je vhodná pro ty, kteří se nedovedou vyjádřit, ať to jsou děti, senioři či lidé s mentálním postižením, stejně tak pro lidi, kteří prožívají své trápení na fyzické úrovni třeba pro lidi a fyzickým postižením nebo kteří zažívají chronické bolesti. Využití je opravdu široké. Takovou zásadou je v první řadě budovat bezpečí a oporu, ať už se nachází v těle nebo vně člověka třeba v židli, o kterou se můžeme opřít nebo v chodidle, které se zapře o podlahu.

3. Jak nám obecně tanec může pomoct – když si zajdu na diskotéku, ples, když chodím pravidelně na taneční hodiny do nějakého studia nebo když si občas zatančím doma sama u rádia…?

 Myslím, že tato otázka je hodně důležitá. Každý tanec má potenciál, aby byl léčivý, dovedl uvolnit, přinášel radost. Lidé mohou cítit v tanci svobodu. Tanec umožňuje  vyjádřit se jinak než slovem, s pohybem a využitím metafory. Další důležitou součástí tance je zaměření pozornosti k našemu tělu a jeho potřebám. Svůj život žijeme v těle, které má svou paměť, všichni jsme slyšeli o svalové paměti. Tělo v sobě nese náš životní příběh, a když tančíme, můžeme jej vyprávět. 

Když lidé chodí na taneční hodiny a všichni tančí stejné kroky, každý tančí trošku jinak. Někdo má v kroku větší lehkost, někdo ohebnost nebo pevnost. Stejně tak se i každý tanečník cítí trošku jinak. 

Může se i stát, že člověku například nevyhovuje nějaký tanec nebo taneční učitel nebo prostě rád netančí. To je všechno v pořádku a každý člověk je zkrátka jiný. Z mého pohledu je v každém tanečním prostoru důležité nechávat svobodu ve vyjádření a svobodu být sám sebou.

4. Jak často tančíte Vy a jak?

Tančím ráda v profesním i osobním životě. Tančím s klienty během sezení, když se potřebuju zamyslet nad nějakou prací a hledám jiný pohled, když potřebuju porozumět sama sobě. Tančím taky jen tak, když jsem sama doma a nikdo se nedívá, s rodinou a přáteli. Nejraději mám momenty, když tančím v přírodě a zapomenu na vše jiné a zkrátka jsem v pohybu a jsem pohybem. Když se mě nyní ptáte, říkám si, že bych v životě uvítala ještě nějaký tanec. V minulosti jsem tančila například flamenco, salsu a argentinské tango. Myslím, že se zase vrátím na hodiny salsy.

„Tělo – co všechno pro nás je? Chápat jej samo o sobě nelze, vždyť smrt je konečným zastavením pohybu. Kde je hranice mezi tělem (tak jak jej vidíme) a vědomím? Tělo je místo, kde opravdu JSME, dělá naši osobnost viditelnou. Z hlediska fenomenologie je tělo proces, je projevením našeho vnitřního bytí, tělo ve svém ztělesnění je živé, nese v sobě smysl, význam našeho života a je podmíněno časem. Díky pohybu vnímáme čas i prostor.

Tělo má díky prožívání našeho příběhu (v čase a prostoru) svou vlastní paměť (!) , která není vidět zrakem na první pohled, avšak vyjevuje se právě v pohybu. Dá se tedy říci, že pohyb spojuje tu viditelnou část našeho bytí s tou která není na první pohled vidět. Z toho vyplývá, že pohyb není tedy jen funkcí těla, jen prostředník k dosahování životně nutných cílů  (přemísťování, obživa, útěk před nepřítelem, atd), ale má větší šíři i hloubku, hloubku myšlenek, pocitů, nálad a prožívání. Vypovídá o nitru člověka, je i signálem, nositelem informace o procesech ve vnitřním prostředí organizmu, ve vnitřních orgánech těla i procesech v mysli, vědomé i nevědomé.

Umožňuje nám také prožívat sám sebe, stává se i cílem sám o sobě v prožívání a poznávání svého neopakovatelného JÁ….“

Vybráno z mé závěrečné práce výcviku v Taneční a pohybové terapii.

Mnoho lidí které potkávám, nezná rozdíl mez profesemi: Psycholog, psychoterapeut a psychiatr. Je důležité vědět, že :

Psycholog je člověk s vystudovanou vysokou školou v oboru psychologie.

Psychoterapeut  absolvoval krom teoretického vzdělání v oboru psychologie i několikaletý akreditovaný psychoterapeutický výcvik, který je sebezkušenostní . Tedy ve kterém se on sám nejen učí , jak pracovat s klienty, ale zejména poznává sám sebe, svoje vlastní zranění. Poznaná zranění navíc ve výcviku nebo v povinné individuální terapii léčí.  Toto je důležité proto, aby na klienta svá zranění nevědomky nepřenášel a také aby měl sám zkušenost jaké to je být klientem, jaké to je si přicházet na svá , často ranná, dětská trápení, traumata a jejich vliv na vnímání světa a chování v dospělosti.

Dále je povinností psychoterapeuta pracovat 100h pod supervizí zkušeného psychoterapeuta. Tím je co nejlépe ošetřeno, že bude pro klienta nestranný, otevřený, nápomocný, nezatížený…

Psychiatr je zásadně lékař, kerý  vystudoval lékařskou fakultu v tomto oboru a má v něm atestaci. Věnuje se psychiatrickým pacientům, jejich farmaceutické léčbě, pomoci a prevenci. Poslední dobou se , naštěstí, čím dál více potkávám s psychiatry, kteří prošli i psychoterapeutickým výcvikem.

• jedná s vámi s respektem jako se sobě rovným
• je ochotný nechat na vás, kolik času potřebujete k pochopení a prožití určitých věcí a nevyžaduje, abyste jednali tím „správným“ způsobem hned, protože vám to už předal jako „moudro“, kterým se máte řídit
• ví, že i on sám je stále na cestě a pracuje na sobě
• vede vás k vaší vlastní samostatnosti
• posiluje vaši reálnou sebehodnotu a sebedůvěru, abyste ho nepotřebovali a mohli životem kráčet sami.

„(S)vědomí člověka, i když je uspané, tak se probudí ve chvíli, kdy je ticho. Víte, ticho, to není nedostatek zvuku, jak se domníváme. Ticho je prostor, do kterého vstupujeme, abychom slyšeli cosi v nás.“